Kapela

Martin Hrubý - kytara, zpěv (od r. 1995 - zakládající člen)
Zdeněk Urbanovský - klávesy (od r. 2008)
Jakub Doležal - saxofon, klávesy, zpěv (od r. 2010)
David Herzig - basa (od r. 2011)
Tomáš Makovský - bicí, zpěv (od r. 2011)

Historie

1995	Martin Hrubý se spolužáky z gymnázia zakládá skupinu Bůhví, dvorním textařem se stává Vojtěch Probst.
2000	skupina nahrává svá první autorská demoalba "Vynášení zimy" (11 písní) a "Chagallie" (7 písní) ve složení Martin Hrubý (zpěv, kytara), Jiří Bukovský (zpěv, klávesy), Pavel Trojan (zpěv, basa) a Miloš Korbel (bicí).
2001	demoalbum "Slovo o pluku Igorově" (14 písní).
2002	změna v sestavě, do skupiny přichází Ondřej Brzobohatý (zpěv, klávesy), Radim Knapp (trubka) a Jaromír Telenský (bicí), demoalbum "Bůhví" (9 písní).
2003	prázdný post trumpetisty obsazuje Karel Pičman, album "Akt" (15 písní - Michal Dvořák-WIND).
2004	Ondřej Brzobohatý moderuje televizní pořad Česko hledá SuperStar a stává se celebritou, fanouškovská základna skupiny se od základů proměňuje.
2005	Ondřej Brzobohatý a Bůhví se objevují na festivalech a v televizních pořadech, Pavla Trojana na postu basisty střídá Ulf Gjerdingen.
2006	odchází bubeník Jaromír Telenský, nahrazuje ho Mikoláš Nop.
2007	album "Hodina" (12 písní - EMI).
2008	odchází Ondřej Brzobohatý a posléze i Karel Pičman a Ulf Gjerdingen, na post klávesisty zasedá Zdeněk Urbanovský.
2009	skupina si dopřává koncertní pauzu, Martin Hrubý s Vojtěchem Probstem pracují na novém repertoáru.
2010	Bůhví obnovují koncertní činnost ve složení Martin Hrubý (zpěv, kytara), Zdeněk Urbanovský (klávesy), Filip Novák (zpěv, basa) a Martin Kopřiva j. h. (bicí).

Bývalí členové:

Jiří Bukovský - klávesy (1995 - 2002)
Petr Skalský - basa (1995 - 1999)
Jan Malý - bicí (1996 - 1999)
Pavel Trojan - basa (1999 - 2005)
Miloš Korbel - bicí (1999 - 2001)
Jaromír Telenský - bicí (2001 - 2006)
Ondřej Brzobohatý - klávesy, zpěv (2002 - 2008)
Radim Knapp - trubka (2002 - 2003)
Karel Pičman - trubka (2003 - 2008)
Ulf Gjerdingen - basa (2005 - 2008)
Mikoláš Nop - bicí (2006-2010)

Je skoro noc. Obloha nad Prahou hnědne. V odlehlém setmělém koutě mého pokoje doutnají kalužiny umělého světla a vidím, jak z nich pomalu roste jakési zjevení. Vidím pět dychtivých, bystrookých jinochů s hudebními nástroji. To zjevení mi přišlo zahrát. Jsou pěkného vzhledu a velmi milí na pohled. Jejich šíje jsou věže ze slonoviny. Jejich kadeře jsou husté a černé jako havran. Při pohledu na ně staré ženy pomlaskávají, mladé ženy a svobodné dívky na nich ulpívají dlouhými pohledy, a dokonce i příležitostní poutníci z jiných krajů žasnou, když je spatří a hledí na ně s pátravým výrazem, plným čehosi lichotivějšího, než je normální objektivní uznání. Jsou to hezouni a vědí to. Nepřeháním, když vám řeknu, že vidím i to, jak nejkrásnější z ovcí ze stáda jdoucího kolem k nim s roztouženým bekotem obracejí zamilované telecí oči. Samozřejmě je poznávám a to poznání mě dojímá, když vidím tolik zdravé, pulsující, nadějeplné krásy ve tvářích, které jsou všechny moje. Není vůbec náhodou, že se data narození všech pěti skládají z čísel jedna, dva a tři. Vždyť i mé datum tvoří pouze tato tři čísla. Jsem to já, jen už ne sám, jako kdysi. Nesedím na stoličce a nedržím lyru s osmi strunami. Držím trumpetu stříbrnou jak zlatý déšť; kytaru, jejíž křivky jsou náhrdelníky, dílo umělcových rukou; klaviaturu bílou jak stádo ovcí před stříháním a černou jak havraní peří; basu, jejíž zvuk je tma; a buben, tepající srdce. Netrpělivě čekám. Začínají písní, kterou jsem znával, jasným čistým hlasem, příliš něžným na dívku a příliš mladým na muže. Jejich hudba je uklidňující, skoro božská. Nikdy předtím jsem nebyl tak šťastný... A potom se rozhlížím, kde mám oštěp, kterým bych mrštil po jejich hlavách...

... tento oštěp však jak známo vždy minul svůj cíl. David tedy mohl pokojně "sestoupit v šedinách do hrobu", Joseph Heller v roce 1984 dokončit svůj apokryfní román Bůh ví a gymnazista Vojtěch Probst v roce 1995 pronést větu "Hele, tak se jmenujte Bůh ví... Čets to?" "No jo, ty vole, to je dobrý... Nečet." odpověděl jeho spolužák Martin Hrubý. Touto událostí začala první kapitola, nebo spíše předmluva, knihy zcela nové, z níž pro vás nyní vyberu několik důležitých momentů a pokusím se stručně shrnout děj dosud napsaných kapitol. Bohužel už se nikdy nepodaří zjistit, kdy přesně k této události došlo, ale přiznejme si, kdo z nás lpí na přesných datech? Jisté je pouze to, že to bylo datum složené z čísel jedna, dva a tři. Aktéry první kapitoly, kromě již jmenovaných, byli v té době ještě Jiří Bukovský (dnes Ing. Jiří Bukovský), Petr Skalský (dnes PhDr. et Mgr. Petr Skalský) a Jan Malý (dnes Jan Malý). Harcovali po Čechách, hráli 30 let staré písně dovezené z Anglie a Ameriky a čas od času od nich náhodný kolemjdoucí zaslechl i píseň vlastní. Tato kapitola končí jedním podmračeným, větrným dnem, kdy Martin Hrubý celé hodiny kdesi v Karpatech zíral na nemyté zadky ovčího stádce a potom náhle složil svou slavnou "Klárku".

Datum 2.2.1999 nám otevírá kapitolu druhou. V pražském klubu Prosek na pódiu stanul ztepilý žižkovan Pavel Trojan společně s Jiřím Bukovským a Martinem Hrubým. O pár měsíců později se do děje vmísil ještě Miloš Korbel a transparent s nápisem Bůhví mohl být rozvinut v celé své kráse. Kdosi tehdy v bulváru uštěpačně poznamenal, že to nejhezčí na jejich muzice je logo! Kapela rozdávala radost tou dobou písněmi již výhradně vlastní produkce a pilně je zaznamenávala na demo nahrávky: "Vynášení zimy" (velikonoce 2000 -11 písní), "Chagallie" (listopad 2000 -7 písní) a "Slovo o pluku Igorově" (květen 2001 -14 písní). Je 13.3. 2002 a my jsme opět v klubu Prosek. Z dalekých plání severu, na saních tažených čtyřspřežím sibiřských haskyů, na pódium doráží Ondřej Brzobohatý. Dodnes se v jeho pohledu zračí cosi z tohoto severského psa. K němu přichází latinskoamerický trumpetista Radim Knapp a za bicí usedá hbitý sekáč Jaromír Telenský. Bělehradského válečného zpravodaje Pavla Trojana a jeho komplice Martina Hrubého již představovat nemusím. To je začátek nové kapitoly.

Odehrává se v Čechách, převážně v Praze, nicméně pět párů bot z kůže toulavého telete je ušito a vzhůru na palubu dálky volají. Kdo by odolal? Na sklonku roku 2002 stačí ještě tato mocná Davidova hrstka zaznamenat devět svých písní v patřičné kvalitě, seřadit je na desku a vypustit do nelítostného světa hudebních znalců, a s příchodem léta vykročí poznávat okolní svět. Drancuje cizí kultury, zejména karibskou oblast, a pěchuje mozky rozličnou hudební kořistí. Idylu vítězného tažení napříč světem zkalí pouze neslavná událost na ostrově za kanálem La Manche. Tam se od skupiny za nejasných okolností oddělí málomluvný samotář Radim Knapp a jeho další osudy nám i čtenáři zůstanou utajeny. S podzimem se osiřelí cestovatelé vracejí domů a sotva překročí severní hranici vlasti, zkříží jim cestu Vrchlabský mistr zábavy Karel Pičman a prázdné místo v ansamblu bezezbytku zaplní. Do pražského nahrávacího studia tak v říjnu roku 2003 doráží kapela v plném počtu, plné síle a s plnou klecí zajatých divochů, jejichž výjimečné hudební schopnosti patřičně zužitkuje. Výsledkem tohoto aktu je LP „Akt“ pokřtěné církevním hodnostářem v Praze LP 20. 2. 2004.

... Začínají písní, kterou jsem znával, jasným čistým hlasem, příliš něžným na dívku a příliš mladým na muže. Jejich hudba je uklidňující, skoro božská. Nikdy předtím jsem nebyl tak šťastný... A potom se rozhlížím, kde mám oštěp, kterým bych mrštil po jejich hlavách. Můj anděl Abíšag vstává ze židle a nehlučně ke mně přistupuje, na sobě jen pestrý šátek. Její oči jsou temné jako stany Kédarců. Chci zase mít Boha; a posílají mi dívku.

A co že to vlastně hrají za muziku, ti Bůhví? Písničky s českými texty, kde text je stejně důležitý jako muzika... a naopak. Rádi se nechají ovlivnit všemi možnými žánry, tedy například popem, jazzem, folkem, funkem, ethnem, rockem a ví Bůh čím ještě. Nejlépe asi bude, když si je osobně přijdete poslechnout a posoudíte sami.